Cejtíš ten chlad, když klečíš na kolenách,
kolom jen plyne čas, oporu v něm už nemáš.
Cítíš se sama, jak v nitru pustiny,
vnímáš ty vzpomínky, které máš chuť zapálit.
Chceš zapomenout na vše, co tě sune dolů,
flašky od alkoholu už padají ze stolu.
Chceš zapomenout na všechny ty dny,
kdy ti říkal, že ti splní všechny tvý sny.
Cítila ses v bezpečí v každým jeho objetí,
teď máš srdce zjizvený, pořezaný samou lží.
Jediný, pro co chceš žít, je to dítě, co máš s ním,
ona je jediný, na čem ti teďka záleží.
Už tě dávno přešel smích, zažila jsi to po stý,
no tak nebuď naivní — tyrana jen tak nezměníš.
Díváš se jí do očí, přitom tečou slzy z tvých,
není žádná jiná možnost, víš, že musíš odejít.
Už víš.
Jak je to složitý,
na všechno tu sama být.
Zatni zuby, postav se a neboj se zase dál jít.
Musíš zase začít snít o těch dnech,
když jsi byla plná sil.
Zapomenout na to, kolikrát tě zbil,
když se tak hrozně opil.
Zbal si věci a zmiz pryč,
však si beze něj poradíš.
Ona je teď tvoje zbroj,
tvoje vůle pokračovat.
Vytrpěla sis svoje,
spolu zapálíte most.
Zůstaň — bež — zůstaň — zůstaň —
nemáš kam jít — ty si najdeš cestu —
on se změní — už tomu nevěříš —
bez něj to nezvládneš — kvůli ní musíš!!!
Teď si píšeš scénář sama,
on už nemusí tě trápit,
holt malá vyroste bez vožralýho táty.
Ona pochopí, že nemohla jsi se nechat mlátit,
i to, že se k němu nemůžete nikdy vrátit.
Teď jsi silnější než jsi byla kdykoli dřív,
chtělo to odvahu se mu vzepřít, nalezla jsi ji až s ní.
Teď už se to všechno zlepší, urvala jsi svoji šanci,
další ráno tě neděsí, už vedle tebe nespí.
Bylo to za čárou, přelezla jsi přes ni,
tolerovala jsi mu to fest dní,
nespočítala bys, kolikrát uhodil tě pěstí.
Už víš.
Kolikrát uhodil tě pěstí,
no tak, kolikrát uhodil tě pěstí,
uhodil tě pěstí.