Můžeš prosit, můžeš klečet, můžeš brečet dál,
nikoho to nezajímá, na všechno jsi tady sám.
Všechny problémy ti v mžiku před očima proběhnou,
však každej kráčí svou cestou trnitou.
(4×)

Topíš se v dluzích, zlepšení nehrozí,
dvanáct hodin v kuse v práci, občané nebozí,
na děti nemaj čas, musí makat, spát, ráno vstát,
mnohokrát si přesčas brát, aby to jakž takž utáh.
Zažil jsi toho tolik, že už tě nic nepřekvapí,
nečekaný podepsání výpovědi v zaměstnání,
zaměstnání tě dohání až k doznání o posrání při poznání sociální mzdy,
za kterou máš cálovat složenky.
Zbývaj oči pro pláč, už nezbyl ani drobák,
zbyl jen další somrák, co to daleko nedotáh,
i tak každý další ráno poslušná ovce doplňuje stádo,
někdo pro žrádlo, někdo pro párno,
nechá ze sebe i kůži stáhnout.
Hromada fází, jak se sny ztrácí, někde tam v dáli ty stromy přání, co se furt kácí,
i když se bráníš, i když máš zdání, že to doháníš,
může nastat zvrat, a jak pak vstát s pocitem, že není o co stát.
Bylo to OK, teďka na práškách v bílym hávu, úplně vzadu,
postupně slábne, postupně sáhne po tom, co zdá se v tu chvíli správné,
za čórky drogy a chlast, rodina stranou, jde z něj strach,
už to není ten chlap, už to bohužel vzdal,
už to bylo fakt moc, našli ho na stromě minulou noc,
na papír napsal poslední sloh a nakonec, že dělal, co moh.

Úplně vzadu

Comments 0